Lubošovi na cestu

23. ledna 2019 za dosud ne zcela vyjasněných okolností ve věku necelých 39 let zemřel Lubomír Černota, bývalý předseda a dlouholetá vůdčí osobnost české pobočky čajové školy Urasenke, někdejší člen představenstva Česko-japonské společnosti, fotograf a publicista, milovník, znalec a obětavý propagátor tradiční japonské kultury.

Lubošovi na Cestu

Když v roce 1997 přišel tehdy sedmnáctiletý truhlář z Valašska Lubomír Černota s tím, že by chtěl svůj život zasvětit japonskému čaji, rozhodně jsem to nebral na lehkou váhu. Jeho odhodlání a poctivost byly tak ryzí, že jsem ani chvíli nepochyboval, že tenhle kluk se svým způsobem narodil pro Japonsko a z mladého kmínku jednou vyroste sloup, který bude držet klenbu našeho čajového domu. (Jako bych v něm zároveň viděl i sám sebe, když jsem se v podobném věku rozhodl vstoupit pro změnu na dráhu buddhistického mnicha.)

Není větší radosti a cti, než podat ruku takovému adeptovi. Lubošova píle a pokora byly úžasné – resp. přesně takové, jaké jsou zapotřebí k tomu, aby pro člověka Cesta měla smysl, aby se mohla stát osou jeho života. Vztah průvodce a jeho následovníka velice záhy přerostl ve vazbu bez nadsázky rodinou, která přetrvala i po té, co už stál Luboš pevně na vlastních nohou.

Už v době, kdy ještě vyráběl dřevěné hračky na Valašsku a do Prahy jen dojížděl, představoval Luče (zkratka jmen LUbomír ČErnota, která se ujala tak, že ji i sám Luboš přijal za své nové jméno) bez mála ideál čajového adepta. Stále otevřené oči, které se chtěly učit, našpicované uši, které chtěly naslouchat a čisté srdce, které chtělo milovat (vždycky zdůrazňoval, že ne náhodou se narodil na svátek sv. Valentýna) – ale také šikovné ruce, které byly kdykoliv k dispozici na jakoukoliv práci. A že jí v počátcích české Urasenke a hlavně v době budování japonských prostor na Můstku bylo opravdu požehnaně! V partě budovatelů, kde nechyběli mohutní a životem ošlehaní chlapíci, Luče působil poněkud křehkým dojmem – ovšem co se tahu na bránu týče, velice záhy překonal i ty největší siláky. V pokorném srdci prostě nechyběla také trocha valašské zarputilosti. Dalo by se říct, že byl typem Emila Zátopka, tedy tím, kdo dokáže vydržet, i když věci nejdou sami od sebe, a doběhnout, i kdyby člověk startoval se sebevětším handicapem. Nešlo jen o zvládnutí japonských řemeslných dovedností, které jsou od základu postavené úplně jinak, než jsme u nás zvyklí – ale třeba i o to, jak se Luče popral s angličtinou. Začínal prakticky od nuly, jen pro to, aby mohl jet studovat do Japonska – a skončil na nezanedbatelné pozici v nadnárodní korporaci, kde je angličtina denním chlebem.

Cesta dokáže vzít někdy opravdu netušený směr. Jeví se nám naprosto absurdní. Pane Bože proč?, ptá se duše, která nedokáže pochopit. Chtěli jsem udělat knížku (mimochodem, dal jsem si slib, že tu společně uděláme i tak), oživit čajové aktivity v jejich původní nadkonfesijní podobě, možná i postavit novou čajovnu… Posunout dál koncepčnost focení a připravit další výstavy. A to vůbec nemluvím o osobní rovině.

Člověk se prostě nechce smířit s tím, že tak, jako se Luče prostě musel jít učit do Valašského Meziříčí, neboť tam mělo proběhnout jeho první osudové setkání s Japonskem a jeho čajem, tak že stejným způsobem byla zřejmě v knize života napsána i jeho nepochopitelná smrt.

Pane, nejsme schopni porozumět smyslu Tvých skutků, věříme však, že když se do Tvých rukou odevzdáme, dovedeš nás na Cestu opravdového naplnění.

Luče toho mohl udělat stokrát víc – ale nemusel udělat také vůbec nic. Vše, co mu bylo dáno dokázat, je vlastně veliký zázrak. Blahořečím Prozřetelnosti, že jsem mohl být tohoto zázraku účasten – a z celého srdce děkuji za všechny, jejichž život obohatil, učinil krásnějším či radostnějším, komu dodal odvahu a přesvědčení, že když člověk opravdu chce a udělá pro to vše, může třeba nastat i zázrak. Luče díky! A neboj se, naše Cesta pořád je – a věřím, že na věky bude – společná…

Tvůj

Robin

Lubomír Černota (14.2.1980 – 23.1.2019) se narodil v Liptále na Valašsku. Drsné a zároveň podmanivé prostředí jeho rodiště, rámované horami a prosycené folklórními tradicemi, představovalo kapitál, ze kterého celý život podvědomě těžil. Vyučil se truhlářem a dva roky pracoval ve firmě vyrábějící tradiční dřevěné hračky. Poté se rozhodl odejít do Prahy – navenek proto, aby mohl pokračovat ve studiu na střední odborné škole nábytkářské tvorby, ale ve skutečnosti hlavně proto, aby se mohl věnovat na plný úvazek studiu Cesty čaje v nedávno vzniklé studijní skupině školy Urasenke. S čajem a japonskou tradiční kulturou vůbec spojil více než polovinu svého života.  Dvakrát pobýval na ročním stipendijním pobytu v ústředí čajové školy Urasenke v Kjótu, po návratu do ČR vedl její českou pobočku. Původní profese – truhlařina – jej přivedla k zájmu o čisté, dokonalé tvary čajového náčiní, které svého času sám vytvářel. Některé z jeho výrobků se těšily obdivu i v Japonsku. Tradiční japonská kultura mu zároveň byla nejsilnější inspirací i v jeho fotografické tvorbě. Své snímky pravidelně uveřejňoval v českých i zahraničních médiích, má za sebou řadu profilových výstav prakticky ve všech krajích ČR, fotografie často doplňoval velmi fundovanými texty. Vždy byl nadšeným a nezištným propagátorem japonské kultury, prototypem člověka, který dával srdce a duši Česko-japonské společnosti.