lidé

† Lubomír Černota (1980 – 2019)

Luboši,

Potkali jsme se v Česko-japonské společnosti na konci devadesátých let.
Ty, čerstvý absolvent truhlařiny z Liptálu, já stále ještě čerstvý student japanologie z Pardubic. Oba hlavy plné představ a iluzí o zemi, ve které jsme nikdy nebyli, ale oba plní nekritického nadšení, které nám dávalo energii udělat pro realizaci svých snů maximum. Ty, díky svému původnímu zaměření, jsi naprosto zásadně pomohl s výstavbou čajové místnosti Na Můstku, kterou studijní skupina Urasenke v ČR používá dodnes a která hostila nevypočitatelné množství opravdu zajímavých lidí.
A asi v ní je pořád i ta bříza, kterou jsi si před dvaceti lety jednou po stavbě cha-shitsu s panem Ishikawou odnesl od Daniely Hátleové z Ikebany. Ta si říkala, co s ní asi vy dva budete dělat… a Ty jsi ji do té čajové místnosti neuvěřitelně hezky zakomponoval.

 Co obyčejného kluka z Liptálu přimělo opravdu niterně studovat cestu čaje, jsem dodnes nepochopil. O tom, jak moc jsi tuhle cestu vzal vážně, jsem měl naopak možnost přesvědčit se mnohokrát. Ta opravdovost ale nebyla jen v čaji. Mnoho z nás vzpomíná na cestu na folklorní slavnosti do Liptálu, které jsi vymyslel pro Společnost Japonců žijících v Čechách. Promiň,
ale dostat autobus japonských manažerů jako diváky na ten nejlepší moravský folklór, to se od té doby nikomu druhému nepovedlo, a obávám se, že se asi ani už nepodaří. Stejně jako dostat manažery z toho autobusu po návratu do Prahy poté, co koštovali geniální výtvory z plodů Moravy, vyrobené Tvojí rodinou.

 Ta opravdovost – a neuvěřitelné odhodlání, asi byly hlavními důvody, proč jsi nakonec na začátku nového milenia do Kjóta do Urasenke čaj studovat opravdu odjel. Tam jsme se nakonec potkali znovu a já jsem za ten bezmála rok společné koexistence v „Hlavním městě květin“ neskutečně vděčný. Byli jsme oba stipendisté, oba jsme hledali, jak s minimem financí toho Kjóta uchopit maximum. Byl jsem Ti vděčný za tipy, který 100 jenový obchod ještě nenavyšuje ceny o DPH, byl jsem Ti vděčný, když jsi mě do Urasenke dostal na mezinárodní čajové setkání, byl jsem Ti moc vděčný za zbytky Tvého vybavení z bytu, když jsi se pak do ČR vracel a já v Kjótu ještě jako student zůstával. Mimochodem, repro bedýnky k počítači, které jsi mi tenkrát dal, používám ve svém kjótském bytě dodnes.

 Přes den já ve škole a na kjógen keiko, ty v Midorikai, a po té časté společné večery v kjótských pubech Pig and Whistle, v HUBu a nebo jen s plechovkou piva na břehu Kamogawy, když bylo hezky… Probírali jsme celý svět. Jasně, že v první řadě Japonky… Ale hned pak to důležité. Že Kjóto je něco úplně jiného, než jsme oba čekali, ale především, že představy o Kjótu
a japonských tradicích v ČR jsou často zcela mimo realitu, čehož jsme byli nejlepším důkazem právě my dva.

 Bylo toho hodně, ale na jednu věc nezapomenu nikdy. Byl jsi truhlář.
A bavilo Tě vyrábět vybavení na čajový obřad. Naskytla se Ti příležitost setkání s hlavou rodu školy Urasenke. Legendárním Senem Sóshitsu. A Tebe ve Tvé upřímnosti nenapadlo nic šílenějšího, než mu v tu chvíli jeden
ze svých ještě nehotových výrobků ukázat a zeptat se ho, jestli by toto bylo možné na čajový obřad použít. Mnoho dalších let jsem se pak bavil představou, jaké zděšení ve tvářích se v tom okamžiku muselo zračit
ve tvářích přítomných japonských učitelů. A v jakém šoku pak tito museli být, když o pár okamžiků později na Tvůj výrobek hlava rodu připojila svoje „kao“ – tedy signaturu, že tento kus je vyroben zcela v duchu školy Urasenke. Opět promiň, ale vážně neznám druhého cizince, který by dokázal cokoliv podobného… Kluk z Liptálu přeskočil veškeré hranice
a dosáhl někam, kam kohokoli předtím nenapadlo ani pomyslet. Kapr překonal vodopád, dosáhl oblohy – a stal se drakem. Nejen pro mě osobně je tenhle tvůj majstrštych životní inspirací.

  Ty jsi mi pak vyprávěl humorné historky, jak sis ten kus chtěl nechat v Kjótu nalakovat – a jak Tě i v nejlepších dílnách odmítali s tím, že pokud jde o originál podepsaný při veřejné příležitosti samotným iemotem školy Urasenke, nemohou přijmout odpovědnost, že by se s výrobkem dále cokoli stalo. A Tobě pomalu docházelo, že máš v rukou vlastnoručně vyrobený unikát nevyčíslitelné hodnoty…

 Kjóto a Midorikai jsi pak navštívil podruhé, po návratu do ČR Urasenke v ČR jistou dobu vedl. Já zůstal v Kjótu, naše cesty se na čas rozešly. Potkávat jsem se zase začali po mém návratu. Často jsem ani nevěděl, že jsi na představení. A Ty jsi nám pak poslal nádherné fotky z kjógenů. A nic jsi za to nechtěl. Fotil jsi hodně a skvěle. Česko-japonská společnost díky Tvým fotkám připravila propagaci na své jazykové kurzy, ohromnou radost udělaly Tvoje fotky vystupujícím Japoncům na Japan Folk Festival 2018 v březnu v Národním domě na Vinohradech, návštěvníkům filmového festivalu Eigasai pak Tvoje výstava fotografií wagashi. Začali jsme spolu zase chodit na pivo. Nedokázal jsem pochopit, proč už čaj nevyučuješ.
Pro mě jsi byl po dvou návštěvách v Midorikai tou aktuálně nejpovolanější osobou na území ČR. S Tvým argumentem: „Kdo jsem já, abych učil?“, jsem stejně silně nesouhlasil, jako mu vnitřně rozuměl. To nebyla Tvoje přehnaná skromnost ani alibismus. Pokud někdo jako Ty ve své bezprostřednosti a upřímnosti nahlédne hloubku věci, pak jen těžko akceptuje nedokonalý kompromis. A o tomhle především jsem s Tebou chtěl mluvit na našem dalším pivu.

 Místo toho teď sedím nad lahví vína se dvěma Tvými současnými kolegy z Exxon Mobile. Dva cizinci, poslouchám jejich vyprávění především
o Tvém profesionálním fungování ve firmě, nejen o famozním focení na firemních akcích. Tedy o aspektu Tvého života, o kterém jsem věděl minimum. A absolutně už vůbec nechápu, jak se ten „truhlář Luče
z Liptálu“ sám od sebe dokázal vyšvihnout do vedoucí pozice v oddělení global procurement nadnárodní společnosti, o kterém jeho tým mluvil
a mluví s ohromným respektem. Jen tuším, že za tím nejspíš bude zase jen ta Lúčeho opravdovost a odhodlání…

 Luboši, co nás čeká po odchodu z tohoto světa, my tady dlící zatím opravdu nevíme. Ale, ať už je to opravdu Boží soud, kde jsou hodnoceny naše činy, nebo nějaké další zrození, na základě našich skutků předešlých, a nebo je tím Božím soudem to, co zůstane vryto v srdcích a myslích Těch nás, co tu prozatím zůstáváme, o Tebe já v žádném případě opravdu obavy nemám. Jsi nekonečně hluboká inspirace opravdovosti.

 Naopak Ty věz, že nám budeš příšerně chybět. Tvůj odchod je díra, která nepůjde nikdy a nikým úplně zacelit. Luboši, za vše opravdu moc děkujeme. Vděčíme Ti za víc, než je většina z nás asi aktuálně schopna pochopit.
A prosím promiň, že jsem to naše pivo nestihl, je jenom moje vina a strašně mě to mrzí…

 Za všechny, kdo měli to štěstí se s Tebou blíže potkat,

 Ondřej Hýbl

Předseda Česko-japonské společnosti