Historie
Od prvních setkání k Česko-japonské společnosti
Příběh česko-japonských vztahů
Historie Česko-japonské společnosti nezačíná datem jejího založení. Vyrůstá z mnohem delšího příběhu – z cest, knih, osobních setkání, odborného zájmu i přátelství lidí, kteří po staletí objevovali zemi na opačné straně světa a postupně mezi českým a japonským prostředím vytvářeli mosty.
Dnes je Japonsko vzdálené pouhý jeden let, jeho jazyk se vyučuje na univerzitách i v soukromých kurzech a japonská kultura je běžnou součástí českého kulturního prostoru. V minulosti však bylo každé setkání s Japonskem mimořádnou událostí – a právě z těchto jednotlivých příběhů postupně vyrůstaly vztahy, na které navazuje i dnešní Česko-japonská společnost.
První zprávy o vzdáleném Japonsku
První informace o Japonsku se do českého prostředí dostávaly dávno předtím, než mohl některý z českých cestovatelů zemi osobně navštívit. Již na přelomu 14. a 15. století přinášely evropské cestopisy zprávy o bohaté ostrovní zemi na dalekém východě a v 16. století se poznatky o Japonsku šířily Evropou zejména prostřednictvím jezuitských misionářů.
Dlouho však šlo především o Japonsko zprostředkované – popisované cestovateli, misionáři a učenci. Přímější kontakty začaly přibývat až v dalších staletích a výrazně se zintenzivnily po otevření Japonska světu v druhé polovině 19. století.
Právě tehdy začalo Japonsko stále silněji vstupovat také do evropského kulturního a odborného prostředí. Japonismus ovlivňoval umění a architekturu, přibývaly cestopisy, překlady a odborné práce a do Japonska se vydávali první cestovatelé spojení s českými zeměmi.
Jedním z nejznámějších českých cestovatelů, kteří Japonsko osobně poznali, byl Josef Kořenský, jenž zemi navštívil roku 1893 a své zkušenosti dále zprostředkovával českému publiku. Na přelomu 19. a 20. století už tak Japonsko přestávalo být pouze vzdálenou exotickou představou a stále častěji se stávalo předmětem skutečného studia, cestování a osobních kontaktů.
Češi v Japonsku, Japonci v českých zemích
Začátek 20. století přinesl další výrazné prohlubování vztahů. Čeští cestovatelé, odborníci, umělci a technici nacházeli v Japonsku inspiraci i profesní uplatnění a zároveň se v českém prostředí objevovala japonská kultura.
Zajímavou stopu v Japonsku zanechali například čeští a českoslovenští architekti. Nejznámější z nich, Jan Letzel, se podílel na řadě významných staveb. Jeho Průmyslový palác v Hirošimě se později stal jednou z mála budov, které částečně přežily atomový výbuch, a dnes jej celý svět zná jako Atomový dóm – Památník míru v Hirošimě.
Také v českých zemích se postupně objevovaly první příležitosti poznat japonskou kulturu bez nutnosti cestovat na druhý konec světa. V roce 1908 byla na pražském Výstavišti bratry Hlouchovými otevřena japonská čajovna, která patří k pozoruhodným raným dokladům českého zájmu o japonský životní styl a kulturu.
Vedle cestovatelského a uměleckého zájmu se rozvíjela také japanologie. Studium japonského jazyka, literatury, dějin a kultury postupně získávalo pevnější odborné zázemí a v průběhu 20. století vyrostla v Československu generace japanologů, překladatelů a odborníků, kteří sehráli významnou roli také při vzniku pozdějších česko-japonských organizací.
Od jednotlivých přátelství k organizované spolupráci
Po vzniku Československa dostávaly vztahy s Japonskem postupně také institucionální podobu. Vedle oficiální diplomacie vznikaly kontakty mezi odborníky, umělci, sportovci a dalšími osobnostmi obou zemí.
Významnou roli přitom vždy hrála osobní přátelství. Česko-japonské vztahy nikdy nevytvářely pouze státní instituce. Mnohdy je nesli konkrétní lidé, kteří poznali druhou zemi, navázali v ní přátelství a po návratu své zkušenosti předávali dál.
Právě z tohoto prostředí vyrůstala také myšlenka společnosti, která by lidi se zájmem o Japonsko sdružovala a vytvářela prostor pro další kulturní a společenskou výměnu.
Československo-japonská společnost
Po druhé světové válce byla v roce 1946 založena Československo-japonská společnost. Jejím cílem bylo podporovat přátelské vztahy mezi oběma zeměmi a přibližovat Japonsko československé veřejnosti.
První období její existence však bylo velmi krátké. Politické změny po únoru 1948 samostatné občanské a kulturní spolupráci nepřály a společnost byla rozpuštěna. Myšlenka organizovaného česko-japonského přátelství ale nezanikla.
Krátké nadechnutí: 1969–1970
Nová příležitost přišla na konci 60. let. Přípravný výbor Československo-japonské společnosti byl založen 19. října 1969 a společnost opět začala vyvíjet skutečnou činnost.
Nebyla přitom pouze klubem přátel Japonska. Měla kulturní a ekonomickou sekci, později vznikla také sekce vědecko-technická. Členové pořádali přednášky, získávali a zpřístupňovali informace o současném Japonsku, literatuře a kultuře a rozvíjeli odborné kontakty.
Společnost vydávala vlastní Bulletin, který je dnes cenným svědectvím o její tehdejší činnosti. Připravovala se dokonce účast členů na světové výstavě EXPO 70 v Ósace.
Ani tato etapa však netrvala dlouho. Dne 21. října 1970 byla Československo-japonská společnost úředním rozhodnutím rozpuštěna, podobně jako další nezávislé zájmové organizace.
Kontakty, které nezmizely
Formální společnost sice nemohla existovat, zájem o Japonsko ale pokračoval.
Japanologové přednášeli, překládali japonskou literaturu a připravovali rozhlasové či televizní pořady. Rozvíjela se výuka japonštiny a konaly se také akce podporující kontakt mladých lidí s japonským jazykem a kulturou.
Jednou z tradic, která přežila i toto období, byla soutěž v japonském řečnickém projevu Nihongo benron taikai, pořádaná pro studenty japonštiny již od 70. let.
Vznikaly také zájmové skupiny, které se později přirozeně zapojily do činnosti obnovené společnosti. Příkladem je československé čajové hnutí. V 80. letech se kolem japonského čaje začala vytvářet skupina nadšenců, která získávala tehdy obtížně dostupné informace, organizovala přednášky a v dubnu 1989 připravila patrně jednu z prvních veřejných komentovaných ukázek přípravy japonského čaje mačča v Československu.
Tyto aktivity ukazují, že vztah k Japonsku přetrvával i v době, kdy pro něj neexistovala svobodná institucionální platforma.
Rok 1990: nový začátek
Po listopadu 1989 se situace zásadně změnila.
Na přelomu let 1989 a 1990 se začali znovu setkávat lidé spojení s předchozí Československo-japonskou společností, japanologové, odborníci i další přátelé Japonska. Tentokrát již mohli vytvořit organizaci založenou na svobodném občanském principu.
V roce 1990 byla Československo-japonská společnost obnovena a právě od této chvíle můžeme sledovat nepřerušenou historii dnešní Česko-japonské společnosti.
Počátky byly skromné. První kancelář fungovala s minimálním vybavením, velkou část práce vykonávali členové dobrovolně a činnost společnosti stála především na jejich energii, kontaktech a nadšení.
Právě to ale umožnilo rychle rozvinout řadu různých aktivit. Už v prvních letech vznikaly jazykové, kulturní, sportovní, vědecké a odborné sekce. Společnost začala pořádat přednášky, výstavy, kurzy a společenská setkání a přirozeně se stala místem, kde se potkávali lidé s nejrůznějšími cestami k Japonsku.
Kokoro – srdce společnosti na papíře
Jedním z prvních projektů obnovené společnosti byl také vlastní časopis.
V září 1990 vyšlo první číslo zpravodaje Kokoro. Jeho název – japonské slovo označující srdce, mysl či ducha – se pro časopis i celou komunitu ukázal jako příznačný.
Kokoro informovalo o aktivitách společnosti, přinášelo články o Japonsku, kultuře i zkušenostech členů a po dlouhou dobu představovalo jeden z nejdůležitějších komunikačních prostředků ČJS.
Na jeho vzniku se podíleli lidé z různých prostředí a inspirovaly jej také dřívější amatérské zpravodaje, například Čajové listy. V době před internetem znamenalo Kokoro pro členy pravidelné spojení se společností i s Japonskem.
Devadesátá léta: společnost roste
Devadesátá léta byla obdobím mimořádně rychlého rozvoje.
Vznikaly a osamostatňovaly se odborné sekce a kolem ČJS se vytvářely komunity lidí, kteří se věnovali japonštině, tradičnímu umění, čaji, ikebaně, japonským mečům, bojovým uměním, vědě i dalším oblastem.
V roce 1991 vznikla například vědecko-technická sekce, která se snažila využít nově otevřených možností spolupráce mezi československými a japonskými odborníky, institucemi a podniky.
Stejný rok byl mimořádný také pro japonskou čajovou kulturu. Na pozvání prezidenta Václava Havla přijel do Prahy Sen Sóšicu XV., velmistr školy Urasenke. Připravil čaj pro prezidenta republiky, přednášel veřejnosti a provedl čajový obřad v chrámu sv. Mikuláše. Jeho návštěva se stala jedním z důležitých impulzů pro další rozvoj cesty čaje v České republice.
Čajová komunita se postupně rozrostla a v dalších letech z ní vzešla dnešní česká asociace školy Urasenke.
Podobný vývoj můžeme sledovat také u ikebany. V roce 1995 vznikla Prague Sōgetsu Study Group, která sdružila ženy se zkušeností se studiem ikebany přímo v Japonsku a vytvořila stabilní platformu pro výuku, výstavy a veřejné prezentace tohoto umění. Činnost se přirozeně propojovala také se sekcí ikebany ČJS.
V únoru 1996 vznikla odborná sekce zaměřená na studium japonského meče – Nihontó kenkyúkai. Její rozmach byl mimořádný: na první valnou hromadu dorazilo 120 členů, na konci 90. let jich měla více než 180 a za dobu její existence jí prošly stovky zájemců. Sekce vydávala vlastní bulletiny, pořádala odborné semináře, veřejné přednášky a navazovala kontakty s významnými odborníky v Japonsku i dalších zemích.
Česko-japonské dny a kultura pro širokou veřejnost
ČJS se zároveň stále více otevírala veřejnosti. Významným projektem se staly Česko-japonské dny, jejichž první ročník se uskutečnil v roce 1996. Záměr byl jednoduchý, ale pro další směřování společnosti velmi důležitý: nejen pasivně přijímat japonskou kulturu, ale vytvářet prostor, kde ji lze skutečně poznat prostřednictvím lidí, kteří se jí věnují.
Program spojoval čajový obřad, ikebanu, bojová umění, kaligrafii, hudbu, divadlo a další disciplíny a přivážel také hosty přímo z Japonska.
Druhý ročník v roce 1997 už byl součástí připomínky 70 let diplomatických vztahů a zahrnoval řadu kulturních projektů na několika pražských místech.
Princip, který tehdy ČJS formulovala – představovat Japonsko prostřednictvím autentického setkání s jeho kulturou a lidmi – zůstává důležitou součástí činnosti společnosti dodnes.
Od dobrovolnického spolku k profesionální kulturní organizaci
S rostoucím počtem aktivit bylo postupně zřejmé, že organizaci nelze dlouhodobě stavět pouze na dobrovolnické práci.
Významná změna nastala zejména na přelomu 90. let a nového tisíciletí. Za předsednictví Daniely Hátleové v letech 1998–2002 se ČJS postupně transformovala směrem k dnešní podobě.
Vedle členských příspěvků a dobrovolnické práce začaly pevnější ekonomický základ vytvářet profesionálně organizované kurzy a další aktivity. Díky tomu bylo možné představovat japonskou kulturu pravidelně, dlouhodobě a stále širšímu publiku.
Velkou roli sehrálo také budování vlastního Kulturního a informačního střediska ČJS. V jeho prostorách na pražském Můstku vzniklo zázemí pro výuku, přednášky, setkávání členů i tradiční japonské disciplíny. Součástí centra se stala také čajová místnost, na jejímž vybudování se podílela řada dobrovolníků, českých i japonských odborníků a podporovatelů.
Právě propojení nadšení členů s profesionálním zázemím umožnilo ČJS postupně vyrůst v organizaci, jakou známe dnes.
Významná setkání a další rozvoj
Historie česko-japonských vztahů se samozřejmě neodehrávala pouze uvnitř ČJS. Společnost však měla možnost být u celé řady událostí, které vzájemné vztahy připomínaly a prohlubovaly.
K mimořádným okamžikům patřila například návštěva japonského císaře Akihita a císařovny Mičiko v České republice v roce 2002. Byla to první návštěva japonského císařského páru v Praze a symbolicky potvrdila, jak daleko se vztahy obou zemí od svých skromných začátků posunuly.
ČJS mezitím pokračovala v rozšiřování svých aktivit. Odborné sekce pořádaly výstavy, přednášky a specializované projekty. Nihontó kenkyūkai například v roce 2005 připravila rozsáhlou výstavu japonských mečů s více než 120 exponáty a později vznikla pravidelná Slavnost mečů – Katana matsuri, která spojovala odborné přednášky, japonská i evropská bojová umění a kulturní program.
Postupně vznikaly další projekty a festivaly, které oslovovaly nové generace návštěvníků. ČJS se stávala nejen místem pro úzký okruh znalců Japonska, ale otevřenou kulturní organizací schopnou přiblížit japonskou kulturu tisícům lidí.
Vztah, který funguje oběma směry
Česko-japonské vztahy nikdy nebyly jednosměrné. Stejně jako se Češi snažili poznávat Japonsko, vznikaly v Japonsku organizace a iniciativy věnované české kultuře. Od roku 2004 působí v Tokiu například Společnost japonsko-českého přátelství, která pořádala kurzy češtiny, přednášky o české historii, setkání s českou kuchyní a další aktivity.
Vzájemnost je důležitá také pro samotnou ČJS. Jejím posláním není jen „představovat Japonsko Čechům“, ale vytvářet příležitosti k setkávání lidí obou zemí a podporovat vzájemné porozumění.
Během své historie proto spolupracovala s japonskými umělci, odborníky, diplomaty, studenty, školami, institucemi i jednotlivci žijícími v České republice.
Česko-japonská společnost dnes
Dnešní Česko-japonská společnost navazuje na tuto dlouhou tradici, její podoba se však neustále vyvíjí.
Pořádá kurzy japonštiny, přednášky, workshopy, výstavy, koncerty, filmové projekce, festivaly a další kulturní a společenské akce. Představuje tradiční japonská umění i současnou kulturu a vytváří prostor pro odborníky, umělce, studenty, členy i návštěvníky, kteří se s Japonskem setkávají třeba úplně poprvé.
Proměnily se prostředky, kterými můžeme obě země propojovat. To, co dříve vyžadovalo měsíce cestování a dopisy přes půl světa, dnes zvládneme během několika sekund. Základní myšlenka se však od prvních cestovatelů, překladatelů a přátel Japonska příliš nezměnila.
Poznávat se navzájem, sdílet zkušenosti a vytvářet prostor, ve kterém se česká a japonská kultura mohou skutečně setkávat.
Právě na této myšlence stojí Česko-japonská společnost i dnes.
Chcete vědět víc?
Historie česko-japonských vztahů je samozřejmě mnohem bohatší, než je možné zachytit na jedné webové stránce. Za jednotlivými událostmi stojí desítky osobností, mimořádných cest, kulturních projektů i osobních vzpomínek.
Podrobněji jsme je zachytili v publikaci Okno do staletí česko-japonských vztahů, která prostřednictvím textů japanologů, pamětníků, odborníků i samotných účastníků mapuje historii kontaktů mezi oběma zeměmi i vývoj Česko-japonské společnosti.
Chcete se do příběhu ponořit hlouběji? Nahlédněte do knihy Okno do staletí česko-japonských vztahů.
